Tajemství slepých očí

Příběhy v této knize navazují svým tématem na povídky mé předešlé knihy Vyslúžilcova kletba. Vše je napsáno se získanými poznatky, které se vztahují k době, do níž je zanesen děj příběhu. Přeji těm, kteří tuto knihu budou číst, nechť do jejich života přinese porozumění té skutečnosti, jež je uschována ve stínu zapomnění, a proto ať každému, kdo přečte její řádky, otevře pomyslnou bránu do těch dávných časů, které jsou i se svým tajemstvím zaváty prachem zašlých věků.

Úryvek z povídky Tajemství slepých očí

Oslnivě svítí zlatavý kotouč slunce na jasném nebi a jeho paprsky protínají stín nezměrných lesů. V korunách stromů je plno života a pod nimi se pasou stáda divoké zvěře. Příroda je teď v plné síle a vše je prosyceno sladkou vůní lesních květů. Je klid a mír v těchto lesích, jakoby se zastavil proud času, až tu jeden z pasoucích se jelenů pozvedne hlavu. Stojí tu majestátně jako vytesaný z kamene. Tu najednou vzduch prořízne ostrý svist. I zakalí se oči statného jelena hustou mlhou a on v posledním skoku zvěstuje ostatním ze svého stáda, že ho navštívila sama smrt, jež mu v podobě šípu rozervala divoké srdce. Jeho tělo padá ke kmenu mohutného buku a v ten okamžik, jak dopadne, se na něj hladově vrhá člověk podobný divému muži a svým ostrým nožem vyřezává z jeho útrob proťaté srdce. To srdce v krátkém okamžiku obětuje lesním duchům a sám jako smyslů zbavený hltavě pojídá ještě syrové maso.
Hned na to, jak ukojí první pocit hladu, tak ze zabité zvěře vyřeže objemný kus masa, jenž strčí do svého rance a krví tohoto krále laní si potře svůj krk i tvář. Bez toho, aniž by si na chvíli odpočinul, a s hrůzou nahánějící rudou tváří, vyráží dál. Dál přikrčený jako honící pes, jako hladový vlk s neměnným tempem podobným lehkému klusu koně mizí mezi stromy. Běží bez oddechu hnaný svojí touhou pomstít se těm, kteří mu sebrali tu krásu, co naplňovala jeho život. Běží s touto pomstou ve svém srdci, kdy v levé ruce třímá luk a v pravé násadu svého kopí. Toho kopí, jehož hrot skropila nevinná krev spojená s krví nenarozeného. Tak tedy postupuje tento muž rychle pralesem a jeho cíl už není daleko. Cítí to ve svém mladém srdci germánského lovce a bojovníka, cítí a dobře ví, že nedaleko od něho vede stará kupecká stezka, po níž se přepravuje tam od půlnoci přímo směrem k velké hraniční řece už po věky věků drahocenný jantar. Teď ale nejde o žádný vzácný kupecký náklad, nejde vůbec o žádnou karavanu obchodníků, neboť po této cestě postupuje v hustých formacích vojsko legionářů podobné tělu obrovského hada. Ano, vojsko cizinců, kteří vzali život těm, jenž tento muž nade vše miloval. Už je vidí, ty legionáře pochodující v pevném sevření, kdy se na jejich hlavách lesknou stříbrnou září kovové přilby a kdy jejich boky chrání velké rudé štíty. Vidí i záři standard kohort v podobě zlatavých orlů a slyší, jak klidem lesa proniká dusot nohou obutých do kožených sandálů. V tento okamžik se oči tohoto muže zúží a jeho pohled je naplněný až po okraj nezměrným hněvem. Přiblíží se tedy k pochodujícímu vojsku jak to jen jde, aby byl nezpozorován, a ze svého toulce vytáhne šíp. Políbí jeho hrot a pronese k němu prosbu, ať nemine svůj cíl.Tehdy ho vloží do tětivy luku, lehce zamíří a prudce natáhne. I prolétne vzduchem šíp a centurion se s prostřeleným hrdlem kácí ze svého koně. Okamžitě nastává v této formaci vojska poplach spojený s chaosem, neboť útočník není zatím vidět a tak než dojde k tomu, aby legionáři vytvořili ze svých štítů testudo (želvu), válí se v prachu cesty další mrtví. Jeden s prostřeleným hrdlem, druhý s šípem v oku, další s proťatou tváří. Vtom sem ale přibíhají další z legionářů a svými meči a kopím ukazují mezi stromy, odkud přilétají smrtící střely. Okamžitě je opětována tím směrem střelba a Radagais jenom zázrakem vyvázne nezraněn. Je ale posedlý pomstou a hněvem, proto střílí své šípy dál, dál až do jejich vyčerpání. Náhle proti němu vyrážejí jezdci na koních. Všímá si jich, odhazuje luk a prvnímu z nich proráží kožený pancíř svým kopím. Propichuje ho a sráží ho tak z koně. Další se k němu rychle blíží a ho najednou, jakoby procitl, opouští hněv. I uchopí pevně uzdu koně toho zabitého a sám se s kopím v ruce vyšvihne na koňský hřbet, prudce ho pobídne a vyrazí s ním mezi stromy pronásledován těmi, které napadl. Zná dobře tyto hory a tak brzo svým pronásledovatelům mizí z dohledu. Ti ho ale dál sledují podle stop. Je jich dost na to, aby ho obklíčili a zabili nebo zajali a on si je dobře vědom toho, že pokud teď zemře, nebude mít tu možnost dál se mstít, a proto pokračuje svou cestou, kterou tak dobře zná. Ví, kde končí a tak se žene na ukořistěném koni ke kopci, na jehož vrcholu se ztrácí v hlubinách bezedná propast. Ano, ta propast, v níž je teď jediná jeho možnost a spása, aby tak unikl těm, kteří jsou mu v patách. Do té propasti svrhne ukořistěného koně a sám se rychle ukryje před legionáři v jedné ze skalních jeskyň, kde se jistě vyhne kruté smrti a když ne smrti tak určitě ponižujícímu otroctví.
Už vjíždí klusem na vrchol hory, odhazuje své kopí a s ladným skokem opouští koňský hřbet. Kůň se před prázdnotou, která mu vstoupila do cesty, staví na zadní, ale je v ten okamžik pohlcen její bezednou hlubinou a tak jeho tělo končí mrtvé s přelámanými kostmi na dně tmavé propasti. Radagais na nic nečeká, v rychlosti bere ze země svoji zbraň a sám teď hledá ten nejlepší úkryt před těmi, kteří jsou mu na stopě. Tam ve skalní průrvě se přitiskne k její kamenné stěně a s tlukoucím srdcem očekává, co nastane…

Úryvek z povídky Opovědník

I nastala tma noci, kdy Luna vystoupila na černé nebe v novu a v tento čas se na obzoru ve stínu temnoty rýsovaly obrysy malého hradu, kde z úzkého okna kamenné věže ven pronikalo matné světlo pochodní a to zářilo do tmy noci tajemným svitem, jenž nevěstil nic dobrého. A bylo opravdu tomu tak, neboť v té věži seděl za stolem muž, který byl opásán mečem a jemuž oči zářily chtivostí. Seděl tento muž u dubového stolu, na němž hořela svíce zasazená v bronzovém svícnu, jejíž poskakující plamen ozařoval nažloutlý pergamen, na něhož on psal černým inkoustem opověď, kterou tak vypovídal nepřátelství nedalekému městu a tím si tak zavdával příčinu útočit a okrádat městské kupce a trhovníky, kteří budou procházet cestou kolem jeho loupežného sídla, ale i dále, kde už není jím ovládané území. Byl to muž v nejlepších letech, kdy mu nedávno čtyři křížky život naplnily a on sám plný sebevědomí a lačný po majetku teď spřádal nečisté plány plné zlořádstva spojeného s loupením a ukrutnostmi s tímto nečistým dílem spojené. Neboť byla ta doba, kdy král byl slabý a velmi daleko od těchto míst a zemské stavy nebyly s to udělat v zemi pořádek, jenom hádky a rozbroje mezi nimi vládly a ti, kteří to vše zpovzdálí sledovali, viděli z tohoto zmatku a rozepří velký prospěch míti, kdy si tak své truhlice cizím majetkem můžou naplnit.
K těmto, co toužili po cizím měšci, tedy patřil i onen muž, který jako opovědník spolu se svou cháskou lotrů plenil vše co mohl a tak svůj majetek nečistě rozmnožoval. Byl to zkušený válečník urostlé postavy a velké síly, kterou dával dost často najevo a tím měl u svých druhů velké slovo, že se mu jen málokterý odvážil postavit. Za mlada totiž sloužil jako setník v Černé rotě krále Matyáše a tak velmi dobře ovládal umění války, přepadů ze zálohy i dobývání měst a jejich hradeb. Takto loupežemi tedy své umění zúročil ve svůj prospěch, neboť platba žoldáka mu již k životu nepostačovala. Byl totiž chtivý velmi majetku a peněz a tím mu i stoupala v jeho životě do mysli lakota a on tak tímto hříchem posedlý se dal na páchání nečistých skutků. Na svém hradě, jenž získal za peníze z loupeží a mordů se cítil v bezpečí a tak se i podle toho hrubě choval k druhým, kteří pod ním sloužili. Nikdo se mu ale zatím neodvážil postavit, neboť velmi dobře se všem z jeho tovaryšstva při lupu vedlo a tím i jejich potřeby a chtíče byly naplněny.
To vše ale jenom do času.
S přibývajícím jměním totiž roste chuť a s chutí zase lakota provázená obavami a strachem. A tyto obavy a strach podporovaný lakotou teď vzrůstal v srdci tohoto muže, jehož jméno bylo Adam. Ano, Adam, tak jako ten, jenž byl za svůj hřích před věky Bohem vyhnaný z ráje. Tento Adam, o němž vyprávějí tato slova, si nade vše cenil svého stříbra v podobě grošů a zlata, jež mu cinkalo v měšci ve tvaru žlutě lesklých dukátů. Tam ve věži svého hradu měl za hrubými okovanými dveřmi uschovanou pokladnici obitou železem a naplněnou až po okraj třpytivým jměním, jež ho jako jediné dokázalo uspokojit a které tak jako svou jedinou radost úzkostlivě střežil před všemi těmi, co by ho snad mohli o ně připravit. Ale jak už to bývá, že s jídlem roste i chuť a z obav narůstá strach, tak tento strach přináší do lidského života i neklid a tento pocit neklidu, spojený se strachem o majetek teď pronásledoval tohoto muže a tížil ho na prsou jako kámen. Neboť je nepsaný zákon na tomto světě a ten praví, že nikdo si zlořádně nabytého majetku moc neužije, protože spravedlnost boží je veliká a ta přichází z nenadání s velkou mocí, kdy ten, co poruší smrtelné hříchy, je nakonec i touto spravedlností dostihnut a sám tak postaven před Boží súd…