Vyslúžilcova kletba

Tuto knihu příběhů jsem napsal díky mému zájmu o historii spojeném s pokorným obdivem k přírodě a silně zakořeněné lásce k mé rodné zemi Moravě. Děj čtyř povídek je proto zanesen do mé domoviny, kdy tři z nich jsou napsány pro větší autentičnost místním dialektem. Příběhy v této knize jsou zasunuty do určitého historického období, od starověku, přes středověk, až po nedávnou současnost a pojednávají o příčině a následku, jež tak v lidských životech prorokují nezvratný osud.

 

Ukázky z knihy Vyslúžilcova kletba:

 

Úryvek z povídky Pod plachtami sudby

…už se začíná měnit barva vody a koryto řeky rozšiřovat. Ti, kdož přežili, jsou vyčerpaní, neboť všichni, kdo máme zdravé ruce, ves­lujeme bez odpočinku. A náhle nastává ta chvíle, kdy proplouvá­me v bezpečné vzdálenosti kolem pobřeží, kde jsou strážní věže a k našemu velkému údivu tam místo ozbrojenců stojí zástup černě oděných mužů, jejichž pláště sahají až k samé zemi a tito muži smě­rem k nám s křížem v ruce vypouštějí mocné kletby a nám dochází, že to jsou velcí čarodějové této Země, kteří chtějí na nás přivolat zkázu a smrt. Jeden po druhém proto saháme ke krku a tam nahmatáváme amulet ve tvaru kladiva a prosíme naše bohy o jejich pomoc. Tím se nás znovu zmocňuje naděje a s pomocí vesel se tak dostává­me na širé moře. Až najednou, kdy se zdá být vše zažehnáno a my chceme roztáhnout hlavní plachtu, začíná nebe tmavnout a z dáli je slyšet slabé dunění hromu. Už nemá nikdo z nás sílu veslovat z dosahu této bouře přivolané čaroději s vyholeným temenem a tak necháváme vše osudu. Padáme vyčerpaní na veslařské lavice a hledíme s odevzdáním do temného nebe. Tmavé mračna se nad námi shlukují, až zastiňují slunce a moře dostává barvu olova. Nebe postupně černá a mocný vítr rozhoupává zuřivě vlnami náš koráb. Tehdy je nám všem jasné, že pokud nebudeme veslovat proti vlnám, klesneme tak všichni do hlubin oceánu. Znovu se tedy stavíme čelem této kletbami vyvolané bouři a zkrvave­nými dlaněmi svíráme vidlice vesel a co nám ještě zbytky sil dovolují, tak veslujeme proti dravým vlnám. Najednou se nad námi oslnivě zableskne a ozve se ohlušující třesk hromu. S posvátnou úctou hledíme k černému nebi, kde blesk stíhá blesk a z mohutného dunění hromu nám zaléhá v uších. Už není pro nás naděje, neboť naši bohové nás nejspíše neslyší.
Jsou v nebi nad Zemí Severu a ti čarodějové, kteří na nás bouři přivolali, tady mají větší moc.
V tom vstane od vesel skald a křičí do hukotu bouře silným hlasem:
Bohové mě sdělili, že prahnou po čerstvé krvi! Chtějí jako oběť čerstvou krev! Dejme jim ji a budeme zachráněni!“
Slyším a celou svou myslí vnímám tato jeho slova. Najednou se mé oči upřou ke stěžni, na němž vlají cáry plachty. Pod stěžněm se choulí zbědovaní zajatci. Je to hrstka těch, které jsme vyvedli z kobek vězení kamenné věže. Pouštím proto veslo a nahmatávám vedle sebe kopí. To kopí beru do své pravice a vrávorám po houpající se palubě směrem k těmto zajatcům. Už vidím jasně ve světle blesků prvního. Je to schoulená žena. V osl­nivých záblescích bouře jde rozeznat zelená barva jejího pláště. Ně­kde hluboko v mé mysli vyvstane vzpomínka na podivné setkání s touto ženou uvnitř věže, kterou jsme dobyli, ale jako v husté mlze se najednou ztrácí. Napřahuji své kopí a chystám se jí zasadit smrtelný úder, kdy probodnu její srdce a krev z jejího těla se tak promíchá s rozběsněnými vodami moře a kdy touto obětí budou vyslyšeny prosby k našim bohům a náš život i kořist zachráněny. Ta žena, ale najednou pozvedá hlavu a prudce se mě zadívá do očí. Její oči při záři blesků jasně svítí zelenavou barvou. Svítí a třpytí se jako smaragd na zlatém prstenu velmože. Nemůžu z těch očí spustit zrak, neboť mají barvu čerstvě vzrostlé trávy, jenž pokrývá z jara pastviny na úpatí hor. Ano, ty oči mají v sobě barvu lis­tů prastarého dubu v obětním háji, když jimi na počátku máje obraší. Má ruka s napřaženým kopím náhle poklesá. Tu vstává ta žena a ve vichru jí vlají dlouhé rusé vlasy, v nichž se jako plameny odráží záře blesků. Upouštím s úctou své kopí, neboť má sudba ke mně přišla v podobě této ženy, aby se naplnila a ona mi, tak jako ve slovech mé matky, podává ruku a já ji s velkým údivem svou ruku podávám…

 

 

Úryvek z povídky Janošek

…naráz prořízl ticho kolem skaliska hlas Denárky, kerá ich s úsměvem zvala dál:
„Už na vás čekám dlúho a věděla sem, že túto noc nebudete spat, ovčáci, mezi baranama, lebo dnes je noc svatojánská a ten, kerý sám ostane ve tmě noci, tož može byt zakletý strašlivú mocú tych, co strážijú tyto hory a keří otvírajú dnes o saméj půlnoci hlubiny země, ve kerých sú ukryté veliké poklady, nále běda temu, kerý by tam vešél a ostál do východu slunka, lebo ten by tam býl v neštěstí už uvězněný na věky věků. “ Poznov pohlédla na Janoška, kerý měl z téj její řeči oči navrch hlavy a hlasitě sa rozesmíla. A v tem jejím smíchu bylo cítit neco podivně měkkého a sladkého, tak měkkého jak ten strožoch vlny, na kerém sa spí v salašu, a slad­kého jak súdek medu, kerým ovčák sladí tú svoju kašu, kerú každé ráno zalétú ovčím máslem snídajú. „No poďte dál, ať vás přivítám, jak sa na noční hosty sluší a patří.“ A už ich védla do jeskyně v útrobách skaliska, gde byla útulně zaří­zená kamenná síň plná všelijakých svázaných bylin zavě­sených na dřevěných tyčách, keré všady visaly na úzkých řeťazoch přibitých železnýma hřebama do kameňa skaliska. Posadili sa teda s ovčákem na hrubě otesanú lavicu k balvanu, kerý tu slúžil jako stůl, a Denárka v jeho prostředku zapálila lojovú svíčku. Pak sa obrátila k místu, gde u skalní stěny jeskyně žhnulo ohniště, nad kerým býl na dlúhém řeťazu zavěšený mosazný kotel, zdobený jakýmasi divnýma neznámýma potvorama, keré Janošek jakživ ne­viďél ani o nich neslyšél, a z tehoto kotla ím každém nabrala do hliněného džbánku jakýsi lektvar. Éj, zavoňalo to Janoškovi festovně pod nos a on na nic nečekál a po­řádně si ze džbánku nahnúl. Aj starý ovčák sa nenechál dvakrát pobízat a s velikú chuťú píl tento snáď aj čarovný nápoj, lebo za chvílu bylo Janoškovi tak podivně lehko, až si připadál jak ten obláček na samém nebi a všecko, co ho doteď tížilo, z něho naráz, jak dyž udeří hrom, spadlo a on si včíl připadál tak čistý jak tá křišťálová voda v jejich studánce. Upíjali teda pomály ze džbánku ten mocný lektvar, kerý jim hla­díl dušu, a Janoškovi bylo naráz jasné, proč sa na staré kolena ten ovčák trmácá za tmy po tých horách takú dálku. Nále v tom už přeťál Janoškovy myšlenky příjemný hlas Denárky:
„Tož to si ty, ten mladý ovčák, kerý sa mňa tak bójí? No ze mňa nemosíš mět strach. Já dobrým luďom neubližuju. Su tady v tych lesoch sama proto, lebo už mám dosť teho ludského zla a trápení všady kolem dokola, a dokáď budu moct, tož tu budu tak dlúho, jak to enom půjde.“
Na chvílu byla ticho a pak s hlubokým pohledem do plameňa svíčky pokračovala:
„Nebýl veru lehký ten můj život, nále tady sem konečně našla ten klid, po kerém túžila moja duša. Možná aj o mně už slyšéls různé klebety, nále je to enom proto, abych měla od ludí pokoj, lebo tady v tých hlubokých horách mňa enom tak negdo nenajde. A néni temu zas tak dávno, co sem žila na kraju Hříběcích hor, gde mňa panští drábé lapli jako čarodejnicu a kat mně už aj hlavu vyholíl, nále sám Bůh býl při mně, lebo na popravišti si pro mňa samotnú přišél ten, kerého sem z velikéj nemoce vykurýrova­la, a ten tam před všeckýma prohlásíl,že si mňa před samým Bohem vezme za ženu. Tak sem byla podlevá starého obyčaja z ruky kata zachráněná, nále náš osud býl hořký, lebo jak táhly na Brno Švédi, tak sa k ním od Uher přidávaly vojska hajduků, keří jak jéli krajem, tož šecko pálili a plundrovali. No a my sme před jedným takým oddílem utěkali do hor, nále bylo už pozdě, lebo nás zmerčilia na koňách od opuštěnéj dědiny za nama vyrazili. Ten můj, vida ty hajduky s tasenýma šavlama na koňách, jak sa na nás ženú, tož sa ím eště s nekolika chlapama s cepem v rukách postavíl. A tam u meze pod horama, gde Boží muka stójijú, sa bíl aj s ostatníma proti ním co mohl a já sem sa se slzama v očách za ním pořád otáčala, nále křičál na mňa, nech sa friško schovám do lesa, že si mňa tam najde. Nále nenašél. No a já eště s kerýmasi ženskýma a děckama sme sa zachránily schované v takovéj zarostenéj hlubokéj zmole, gde sme se strachem prožily tři dni, a jak sme sa po tech třech dňoch konečně odvážily vystrčit hlavy,  tož sme šly hledat ostatní z dědiny a aj ty naše chlapy. Tí byli nále, chudáci, od tých hajdukú šeci na tem místě do jedného šavlama dorúbaní a ležali tam v zčernaléj krvi obratí o to poslední, co sebú při sobě v ten deň, gdy sa to stalo, měli. Se zaslzenýma očima sme ich omyly vodú a u tych Božích muk pochovaly, lebo široko daleko nebylo žádného koňa ani dobytka, kerýma by sme ich odvézly na posvěcený krchov. A tak sem ostala samotná a v téj bolesti a žalu sem sa už nemohla dívat na to lidské zlo a utrpéní. Nále tehdá do mňa najednú stúpila odvaha, lebo už nebylo co ztratit, a já sem sa rozhodla a odvážila sa se všeckým tím, co mně eště ostalo v rancu z téj doby, dyž sme utěkali do hor, odejít tam za druhý břeh Moravy. Ano, odéjít tam v ty místa, gde každý deň ráno slunéčko stává a Boží zem zdraví. No, šla sem do týchto míst s Božím požehnáním, lebo su včíl tady, abych tak snáď naplnila svoju vůlu a osud.“
Zaséj sa odmlčala a pak za chvílu zasněně dodala:
„Šak, enom ten pořádný chlap mně eště do života chybí, nále s takovú pověsťú, jakú mám, nevím, nevím. Snáď enom nejaký ten porúbaný zbojník by o mňa stál, lebo nejaký ten lesní skřet?“
Najednú sa rozesmíla a vykříkla:
„A lebo ty, ovčáku!? Co ty na to!? Že bych ti eště ve stáří zahříla to tvoje zeschlé tělo?“
Šeci sa temu zasmíli a ovčák jak na povel vytáhl z koženého ranca na kamenný stůl sýr s máslem. Potem sa podíval na  Denárku a hlu­bokým hlasem řekl:
„Toť máš neco od nás a chcu ti enom řéct, že su tady dnes už asi naposledy, lebo sila mňa kvapem opúšťá, a tak sem s sebú dnes vzál Janoška, abych mu ukázal cestu k tobě a tak vás spolem seznámíl. No, bude sem za tebú včíl chodit on a proto ťa, Denárko, před Bohem prosím, gdyby sa chraňbůh stalo neco se mňú než úplně vyroste, tož sa o něho postaraj a daj mu dobrú školu. Šak ty víš, jak to myslím.“
Denárka na ovčáka pohlédla tema svojíma očima, v kerých sa to enom jiskřilo, a usmíla sa tak, že Janoškovi začalo srdce tlúct jak kovář do kovadliny a obúm dvom ovčákom hned bylo nad slunce jasné, jaká sa skrývá v tom jejím úsměvu odpověď…