Úryvek z povídky Janošek

…naráz prořízl ticho kolem skaliska hlas Denárky, kerá ich s úsměvem zvala dál:
„Už na vás čekám dlúho a věděla sem, že túto noc nebudete spat, ovčáci, mezi baranama, lebo dnes je noc svatojánská a ten, kerý sám ostane ve tmě noci, tož može byt zakletý strašlivú mocú tych, co strážijú tyto hory a keří otvírajú dnes o saméj půlnoci hlubiny země, ve kerých sú ukryté veliké poklady, nále běda temu, kerý by tam vešél a ostál do východu slunka, lebo ten by tam býl v neštěstí už uvězněný na věky věků. “ Poznov pohlédla na Janoška, kerý měl z téj její řeči oči navrch hlavy a hlasitě sa rozesmíla. A v tem jejím smíchu bylo cítit neco podivně měkkého a sladkého, tak měkkého jak ten strožoch vlny, na kerém sa spí v salašu, a slad­kého jak súdek medu, kerým ovčák sladí tú svoju kašu, kerú každé ráno zalétú ovčím máslem snídajú. „No poďte dál, ať vás přivítám, jak sa na noční hosty sluší a patří.“ A už ich védla do jeskyně v útrobách skaliska, gde byla útulně zaří­zená kamenná síň plná všelijakých svázaných bylin zavě­sených na dřevěných tyčách, keré všady visaly na úzkých řeťazoch přibitých železnýma hřebama do kameňa skaliska. Posadili sa teda s ovčákem na hrubě otesanú lavicu k balvanu, kerý tu slúžil jako stůl, a Denárka v jeho prostředku zapálila lojovú svíčku. Pak sa obrátila k místu, gde u skalní stěny jeskyně žhnulo ohniště, nad kerým býl na dlúhém řeťazu zavěšený mosazný kotel, zdobený jakýmasi divnýma neznámýma potvorama, keré Janošek jakživ ne­viďél ani o nich neslyšél, a z tehoto kotla ím každém nabrala do hliněného džbánku jakýsi lektvar. Éj, zavoňalo to Janoškovi festovně pod nos a on na nic nečekál a po­řádně si ze džbánku nahnúl. Aj starý ovčák sa nenechál dvakrát pobízat a s velikú chuťú píl tento snáď aj čarovný nápoj, lebo za chvílu bylo Janoškovi tak podivně lehko, až si připadál jak ten obláček na samém nebi a všecko, co ho doteď tížilo, z něho naráz, jak dyž udeří hrom, spadlo a on si včíl připadál tak čistý jak tá křišťálová voda v jejich studánce. Upíjali teda pomály ze džbánku ten mocný lektvar, kerý jim hla­díl dušu, a Janoškovi bylo naráz jasné, proč sa na staré kolena ten ovčák trmácá za tmy po tých horách takú dálku. Nále v tom už přeťál Janoškovy myšlenky příjemný hlas Denárky:
„Tož to si ty, ten mladý ovčák, kerý sa mňa tak bójí? No ze mňa nemosíš mět strach. Já dobrým luďom neubližuju. Su tady v tych lesoch sama proto, lebo už mám dosť teho ludského zla a trápení všady kolem dokola, a dokáď budu moct, tož tu budu tak dlúho, jak to enom půjde.“
Na chvílu byla ticho a pak s hlubokým pohledem do plameňa svíčky pokračovala:
„Nebýl veru lehký ten můj život, nále tady sem konečně našla ten klid, po kerém túžila moja duša. Možná aj o mně už slyšéls různé klebety, nále je to enom proto, abych měla od ludí pokoj, lebo tady v tých hlubokých horách mňa enom tak negdo nenajde. A néni temu zas tak dávno, co sem žila na kraju Hříběcích hor, gde mňa panští drábé lapli jako čarodejnicu a kat mně už aj hlavu vyholíl, nále sám Bůh býl při mně, lebo na popravišti si pro mňa samotnú přišél ten, kerého sem z velikéj nemoce vykurýrova­la, a ten tam před všeckýma prohlásíl,že si mňa před samým Bohem vezme za ženu. Tak sem byla podlevá starého obyčaja z ruky kata zachráněná, nále náš osud býl hořký, lebo jak táhly na Brno Švédi, tak sa k ním od Uher přidávaly vojska hajduků, keří jak jéli krajem, tož šecko pálili a plundrovali. No a my sme před jedným takým oddílem utěkali do hor, nále bylo už pozdě, lebo nás zmerčilia na koňách od opuštěnéj dědiny za nama vyrazili. Ten můj, vida ty hajduky s tasenýma šavlama na koňách, jak sa na nás ženú, tož sa ím eště s nekolika chlapama s cepem v rukách postavíl. A tam u meze pod horama, gde Boží muka stójijú, sa bíl aj s ostatníma proti ním co mohl a já sem sa se slzama v očách za ním pořád otáčala, nále křičál na mňa, nech sa friško schovám do lesa, že si mňa tam najde. Nále nenašél. No a já eště s kerýmasi ženskýma a děckama sme sa zachránily schované v takovéj zarostenéj hlubokéj zmole, gde sme se strachem prožily tři dni, a jak sme sa po tech třech dňoch konečně odvážily vystrčit hlavy,  tož sme šly hledat ostatní z dědiny a aj ty naše chlapy. Tí byli nále, chudáci, od tých hajdukú šeci na tem místě do jedného šavlama dorúbaní a ležali tam v zčernaléj krvi obratí o to poslední, co sebú při sobě v ten deň, gdy sa to stalo, měli. Se zaslzenýma očima sme ich omyly vodú a u tych Božích muk pochovaly, lebo široko daleko nebylo žádného koňa ani dobytka, kerýma by sme ich odvézly na posvěcený krchov. A tak sem ostala samotná a v téj bolesti a žalu sem sa už nemohla dívat na to lidské zlo a utrpéní. Nále tehdá do mňa najednú stúpila odvaha, lebo už nebylo co ztratit, a já sem sa rozhodla a odvážila sa se všeckým tím, co mně eště ostalo v rancu z téj doby, dyž sme utěkali do hor, odejít tam za druhý břeh Moravy. Ano, odéjít tam v ty místa, gde každý deň ráno slunéčko stává a Boží zem zdraví. No, šla sem do týchto míst s Božím požehnáním, lebo su včíl tady, abych tak snáď naplnila svoju vůlu a osud.“
Zaséj sa odmlčala a pak za chvílu zasněně dodala:
„Šak, enom ten pořádný chlap mně eště do života chybí, nále s takovú pověsťú, jakú mám, nevím, nevím. Snáď enom nejaký ten porúbaný zbojník by o mňa stál, lebo nejaký ten lesní skřet?“
Najednú sa rozesmíla a vykříkla:
„A lebo ty, ovčáku!? Co ty na to!? Že bych ti eště ve stáří zahříla to tvoje zeschlé tělo?“
Šeci sa temu zasmíli a ovčák jak na povel vytáhl z koženého ranca na kamenný stůl sýr s máslem. Potem sa podíval na  Denárku a hlu­bokým hlasem řekl:
„Toť máš neco od nás a chcu ti enom řéct, že su tady dnes už asi naposledy, lebo sila mňa kvapem opúšťá, a tak sem s sebú dnes vzál Janoška, abych mu ukázal cestu k tobě a tak vás spolem seznámíl. No, bude sem za tebú včíl chodit on a proto ťa, Denárko, před Bohem prosím, gdyby sa chraňbůh stalo neco se mňú než úplně vyroste, tož sa o něho postaraj a daj mu dobrú školu. Šak ty víš, jak to myslím.“
Denárka na ovčáka pohlédla tema svojíma očima, v kerých sa to enom jiskřilo, a usmíla sa tak, že Janoškovi začalo srdce tlúct jak kovář do kovadliny a obúm dvom ovčákom hned bylo nad slunce jasné, jaká sa skrývá v tom jejím úsměvu odpověď…